„Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Římanům 8:18
Předtím, než byl poslán do Osvětimi, studoval Viktor Frankl knihu „Nalezení významu života“. Když mu pak najednou vzali oblečení, i s rukopisem, který ukryl v podšívce svého pláště, kladl si otázku, zda jeho život vůbec má nějaký smysl. Pak se stalo něco zvláštního: nacisté mu dali hadry jiného vězně, kterého právě poslali do plynové komory. V kapse Frankl našel list, na němž byla židovská modlitba z páté knihy Mojžíšovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (5. Mojžíšova 6:4–5). „Jak jinak mám rozumět takové shodě okolností, než že mám své myšlenky žít, místo toho, abych je jenom dával na papír?“ ptal se sám sebe. Později napsal: „Nic na světě ti tolik nepomůže přežít jako vědomí, že tvůj život má smysl. Kdo má důvod, aby žil, je schopen vydržet téměř cokoliv.“
Charles Dickens byl chromý. Georg Friedrich Händel také. Homér byl slepý. Platón byl hrbatý. Sir Walter Scott byl ochrnutý. Apoštol Pavel strávil mnoho času a konec svého života ve vězení. Co všem těmto lidem dávalo vytrvalost k překonávání okolností? Měli cíl! Každý z nich měl vizi, poháněnou vnitřním ohněm, který nemohl být uhašen. Našli smysl, jenž byl větší, než jakékoliv okolnosti. Jak jsi na tom ty?