„Jistě to dokážeme.“ 4. Mojžíšova 13:30, přel. z angl.
Tady je závěr příběhu Evelyny Brand. Když jí bylo sedmdesát let, její domovská misijní organizace jí sdělila, že jí už neprodlouží podporu na další pětileté období. Ona však zaujala postoj Káleba: „Jistě to dokážeme“ (4. Mojžíšova 13:30, přel. z angl.). Konala se rozlučková slavnost a lidé jí přáli šťastný návrat domů. Ona jim odpověděla: „Prozradím vám malé tajemství. Já nejedu domů. Zůstanu v Indii.“ Za prostředky, které jí tajně propašovali, si postavila malou chatrč. Pak si koupila poníka, aby mohla objíždět hory: ano, tato sedmdesátiletá žena se rozhodla jezdit na koni po vesnicích a vyprávět lidem o Ježíši. Následujících pět let to dělala na vlastní pěst.
Když jí bylo sedmdesát pět let, upadla a zlomila si kyčel. Syn Paul Brand, vynikající lékař, jí řekl: „Mami, už ses naběhala dost, Bůh tě používal. Teď je čas s tím skončit. Můžeš se vrátit domů.“ Ona ale řekla: „Ne, já se domů nevrátím.“ Dalších osmnáct let jezdila na koni od jedné vesnice ke druhé. Nezastavily ji pády, úrazy, nemoci ani stárnutí. Nakonec, když dosáhla věku devadesáti tří let, už nemohla na koni jezdit. Tehdy ji lidé, kteří svou babičku Evelyn tolik milovali, posadili na nosítka a sami ji nosili od vesnice k vesnici. Tak prožila ještě dva roky, kdy ji přinášeli na nosítkách jako dar, aby pomáhala těm nejchudším z chudých. Zemřela, ale nikdy „neodešla do důchodu“. Ona prostě „absolvovala“.