„Když ještě byl daleko, otec … hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ Lukáš 15:20
Pastor James Bradley upozorňuje na zajímavou a málo známou okolnost. Židovské vesnické rodiny tvořily pevná společenství, kde se všichni dobře znali. Každá událost se proto vždy rychle roznesla. Jestliže mladý syn požádal o dědictví, bylo to, jako by otci řekl: „Nechci čekat, až umřeš. Chci to, co je moje, a to hned!“ To bylo něco neslýchaného. Potom odešel, zapomněl na hodnoty, jimž ho učili, a promrhal dědictví na mejdanech a s prostitutkami. Nakonec skončil v bídě jako pacholek u prasat. To je pro Žida nepředstavitelná potupa! Zlomil srdce otci, porušil zákony společenství, ale pak najednou se chtěl vrátit domů.
V těchto souvislostech čteme, že otec „běžel“, aby se s ním setkal. Proč? Kdyby po tak zlém selhání chlapec došel domů sám, vesničtí stařešinové by ho podrobili „obřadu hanby“, hebrejsky zvanému „kezazah“: mrštili by před ním o zem hliněnou nádobu na znamení, že porušil svazky společenství a už není vítán. Proto mu otec vyběhl naproti. Říkal si: „Musím ke svému synovi přijít s milostí dřív, než k němu přijdou se zákonem. Musím mu poskytnout naději dřív, než mu ji vezmou. Uspořádám jiný obřad: hostinu na oslavu jeho navrácení.“
Pokud se obrátíš k Bohu, udělá dnes pro tebe to samé, co tehdy otec vykonal pro svého marnotratného syna.