„Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda.“ Jozue 7:5

Dokonce i zkušený věřící zakouší občas selhání. Otázkou v takové chvíli není „jak se mi to mohlo stát“, ale „jak se s tím správně vyrovnat“. Sebeodsuzující myšlenky nás přirozeně napadají, ale nesmíš jim podlehnout! Když se jim otevřeš, zbaví tě odvahy a tvých selhání bude stále víc.
Akánův hřích způsobil porážku Izraelců u Aje, takže utíkali před nepřáteli. Pak došlo k něčemu podobnému, co se stává nám: „Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda“ (Jozue 7:5). Víra je opustila a všechen jejich duch, jejich odvaha se rozplynuly. Dokonce i jejich vůdce Jozue „… padl … tváří k zemi…“ (Jozue 7:6) v zoufalství: teď už to může být jen horší a horší! Zažil jsi také něco podobného? Poznáváš ten vzorec? Porážka, ztráta odvahy, zoufalství a další porážka. Jaká je Boží odpověď? „Vstaň! Co je s tebou, že jsi padl na tvář? Izrael zhřešil … Vzhůru, posvěť lid…“ (Jozue 7:10–13). On je Bohem pokání, ne nějakého utápění se ve výčitkách svědomí; je Bohem nového povstávání, ne Bohem pádu pod tíhou selhání!
Svatost je cesta, nikoliv místo. Pokud sejdeš z cesty, Boží plán je prostý: hned se na ni vrať! Vyznej svůj hřích (viz 1. Janova 1:9). Ve víře přijmi Boží milost a odpuštění a odmítni satanovo odsuzování (viz Římanům 8:1). „… zapomínaje na to, co je za mnou … běžím k cíli…“ (Filipským 3:13–14). Buď jako dítě, které se učí chodit: když upadneš, nezůstávej ležet a nevzdávej se. Minimalizuj čas, kdy jsi dole. Zvedni se a znovu se rozejdi. Pamatuj si, že okamžik, kdy si uvědomíš hřích, by měl být zároveň i okamžikem jeho vyznání a přijetí jistoty odpuštění!