„… odpouštějte, co proti druhým máte…“ Marek 11:25
Nejtěžší je odpustit urážky těm, kdo jsou nám nejbližší. Proč? Protože s nimi musíme každodenně žít! Když jsme mladí, jsou naše emoce natolik intenzívní, že rány a zranění nám mohou vydržet po celý život. Bolest je o to horší, když ji způsobil jeden z našich rodičů. Možná tě matka odmítala namísto toho, aby ti poskytovala lásku, kterou jsi potřeboval; nebo tě otec alkoholik chtěl o půlnoci sexuálně zneužívat. Oběti takových hrůz mohou být sužovány záští a hněvem po mnoho desetiletí. Může to vést k tomu, že „děláš scény“ a zraňuješ lidi, které miluješ a nejvíce potřebuješ.
Jaké je řešení? Odpuštění. Archibald Hart definuje odpuštění jako „vzdání se práva zraňovat druhého za to, že tě zranil“. Jestliže v sobě najdeš dostatek emociální zralosti, abys odpustil těm, kteří ti udělali něco špatného, bez ohledu na to, zda činili pokání nebo ne, tvá zranění se začnou hojit. Ježíš od nás požaduje: „A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11:25).
Je tu něco, o čem jsi možná nepřemýšlel: Boží ochota ti odpustit závisí na tvé ochotě odpouštět druhým. Možná si říkáš, že když jim odpustíš, zbavíš je břemene. Ne, ty zbavíš břemene především sám sebe! Osvobodíš se od bolesti a roztrpčení a dostaneš se na cestu Božího požehnání. Nech urážky a pachatele Bohu; on je jediný, kdo rozumí tomu, co ten člověk udělal a proč. Pokud jde o tebe, měj na paměti, že odpuštěním začíná proces uzdravení.