„… vylévej před ním své srdce!“ Žalm 62:9

Chana toužila po synovi víc než po čemkoliv jiném v životě. Jak léta ubíhala, bojovala se zklamáním a zoufalstvím: „… v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala“ (1. Samuelova 1:10). Udělala ale dvě věci, které fungovaly, a u tebe budou fungovat také:
1) Místo toho, aby se odvrátila od Boha, obrátila se k němu. Místo toho, aby se méně modlila, modlila se víc. Věděla, že když jí manžel nemůže dát dítě, Bůh to udělat může. Nemuselo se jí líbit Boží načasování, ale nikdy nepochybovala o Boží dobrotě. My jsme většinou v pokušení vyhýbat se Bohu, když se nám něco sesype. To je chyba, protože Bůh je ten, koho nejvíc potřebuješ! Ano, když je tvé srdce zlomené, je těžké se modlit. Pokud ses ale nemodlil se zlomeným srdcem a hlubokým vnímáním svých potřeb, pak jsi před Bohem nikdy své srdce doopravdy nevylil, nebo jsi nikdy neobjevil, co ve skutečnosti Bible míní modlitbou.
2) Nemyslela jen na to, co sama chce, ale myslela také na to, co chce Bůh. „Složila slib. Řekla: ‚Hospodine … jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život‘…“ (1. Samuelova 1:11). Zanedlouho poté počala Samuela. Pokud jsi ochoten Bohu slíbit něco, čeho se může přidržet (a v tom je podstata slibu), znamená to, že začínáš brát modlitbu vážně. V té chvíli začíná tvou modlitbu brát vážně i Bůh! Proto „… vylévej před ním své srdce!“ (Žalm 62:9).