„To si připomínám v mysli, proto mám naději.“ Pláč 3:21, ČSP
Třetí kapitola Pláče líčí, jak nás pohlcuje zoufalství a jak jej přemoci. Spirála Jeremjášova poklesu mysli se rozvíjí od prvního verše: „Já jsem muž, jenž zakusil ponížení…“ (Pláč 3:1). Jeremjáš se až nezdravě příliš zabývá vlastním soužením. Pravda je, že když se dostaneme do obtížných okolností, naše vnitřní samomluva se hodně podobá té jeho. On obviňoval Boha ze svého tělesného i citového strádání, z toho, že se cítil být lapen do pasti a že Bůh nevyslyšel jeho modlitby. Líčí svůj strach z osamocenosti a veřejného posměchu. To jsou klasické prvky deprese. Není divu, že cítil bezmoc a beznaděj (viz Pláč 3:18). Taková samomluva vyvolává a zvyšuje zoufalství a depresi a živí náš pocit bezvýchodnosti.
Bod obratu nastal, když Jeremjáš změnil svou samomluvu: „To si připomínám v mysli, proto mám naději“ (Pláč 3:21, ČSP). Začal uvažovat jinak. Připomněl si Boží dobrotu a milosrdenství: „Je to Hospodinovo milosrdenství, že jsme nezahynuli, neboť nepominulo jeho slitování. Je nová každé ráno, tvá věrnost je velká“ (Pláč 3:22–23, ČSP).
Změna myšlení vede ke změně nálady! Změna nepřijde automaticky, musíš se pro ni vědomě rozhodnout právě tehdy, kdy se na to nejméně cítíš. Všimni si, že Jeremjášova vnější situace se nezměnila; změnily se ale jeho vyhlídky. Proud povzbudivých myšlenek vedl ke změně jeho samomluvy a bylo po depresi: „Mým podílem je Hospodin, říká má duše, proto v něm mám naději“ (Pláč 3:24, ČSP). Vidíš, jak důležitá je tvoje samomluva!