„… uviděli dítě … klaněli se mu…“ Matouš 2:11
Mudrci si nemohli představit pokornější situaci, než v jaké se narodil Ježíš. Max Lucado to líčí obrazem:
„Tvrdá zem, tu a tam seno. Na stropě pavučiny … Marie hledí do tváře Synu, svému Pánu, Jeho Veličenstvu. Člověkem, jenž v tom okamžiku nejlépe chápe, kdo je Bůh a co dělá, je nedospělá dívka … Připomíná si slova anděla: ‚… jeho království nebude konce‘ (Lukáš 1:33). Majestát uprostřed všednosti. Čest ve špíně hnoje a potu. Božství, jež vstupuje do světa na podlaze chléva. Toto miminko hledívalo na celý vesmír. Místo roucha věčnosti se obléklo do hadrů, aby mu bylo teplo, za zlatý trůn přijalo špinavou ovčí ohradu. Nejsou tu velebící andělé, nýbrž pastýři. A město se svou vřavou nepoznává, že jejich planetu navštívil Bůh. Hostinský nikdy neuvěří, že to byl Bůh, koho vyštval do chladné noci. Lidé se vysmějí každému, kdo jim řekne, že v náručí dospívajícího děvčete na kraji jejich vsi leží Mesiáš. Nepřipustí takovou možnost – jsou příliš zaneprázdněni. Proč si té noci nevšimli příchodu Jeho Veličenstva? Ne pro své zlé skutky či úmysly – nýbrž proto, že ho nevyhlíželi!“
Zastav se o těchto Vánocích, uprostřed hraček, ozdob a rozruchu, a vyhlížej ho. Znáš-li jej jako Pána a Spasitele, udělej si čas k uctívání – a pokud ne, tedy ho za Pána a Zachránce přijmi. Budou to ze všech Vánoc, které jsi zažil, ty nejlepší.