„Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro…“  1. Mojžíšova 50:20

Bylo to dvacet dva let poté, co bratři prodali Josefa do otroctví. Teď byl předsedou vlády Egypta a oni před ním stáli. Nepoznali ho a jejich osud byl v jeho rukou. Co bys udělal ty, kdybys byl na jeho místě? Vyřídil by sis to s nimi? Připomněl bys jim jejich někdejší zločin? V několika dalších dnech se podíváme, co udělal Josef. Nechtěl o tom mluvit. „Josef … křikl: ‚Jděte všichni pryč!‘ Tak u něho nezůstal nikdo, když se dal poznat svým bratrům“ (1. Mojžíšova 45:1). Dal si pozor, aby se nikdo v Egyptě nedověděl, co mu bratři udělali. Nejedná s námi Bůh stejně? On ve skutečnosti o každém z nás ví dost na to, aby nás pohřbil, ale odmítá křísit naše minulé hříchy. Proč to tedy děláme my? Abychom potrestali ty, kdo nám ublížili! „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1. Janova 4:18). Čeho se bojíme? Že jim to projde. Chceme, aby byli potrestáni, proto všem říkáme, co se stalo. Když tak jednáme:

  1. Hrajeme si na Boha! Bůh říká: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán‘“ (Římanům 12:19). On jediný zná slabosti provinilců, které způsobily, že ti ublížili, a ví, jestli činili pokání a změnili se.
  2. Nastavujeme normu, podle níž budeme sami souzeni: „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Matouš 7:2). Jestli se ti stala křivda, je jedinou správnou reakcí odpustit a zapomenout!