„Tak je těšil a promlouval jim k srdci.“ 1. Mojžíšova 50:21
Jákob zemřel sedmnáct let poté, co se znovu setkal s Josefem, a bratři zpanikařili. Začali uvažovat: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili“ (1. Mojžíšova 50:15). Proto se sešli, vymysleli příběh a vzkázali Josefovi: „Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení‘“ (1. Mojžíšova 50:16–17).
Zamysli se nad tím. Kdyby to jejich otec skutečně řekl, neřekl by to spíš přímo Josefovi než jeho bratrům? Neodešel by přeci do hrobu se strachem, že by se Josef mohl chtít pomstít. Když se Josef doslechl, že bratři pochybovali o jeho odpuštění, zavolal je k sobě, plakal a řekl: „‚Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.‘ Tak je těšil a promlouval jim k srdci“ (1. Mojžíšova 50:21).
Opravdové odpuštění, takové, jakému učí Písmo, je závazek, který musíš praktikovat každý den svého života. Nejvíc lásky lidé potřebují tehdy, když ji zasluhují nejméně. Nikdo nikdy neřekl, že to bude snadné. Kdyby Ježíš čekal, až jeho nepřátelé budou činit pokání, nikdy by se na kříži nemodlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lukáš 23:34). Jistě, je snadnější odpustit, když druzí uznají svou vinu. Pokud je to ale pro tebe nezbytná podmínka, pak možná nikdy nezažiješ vítězství! Navíc to, co neodpustíš, budeš muset znovu prožít! Proto sám kvůli sobě odpusť, přijmi znovu svůj život a začni chodit v Pánově požehnání.