„… a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás…“ Efezským 5:2

Chodit v lásce a odpuštění je obtížné z několika důvodů:

  1. Směřuje to proti tvé tělesné přirozenosti.
  2. Je možné, že se druzí nikdy nedozvědí, že jsi jim jejich provinění odpustil.
  3. Možná ti zlomí srdce, když uvidíš, jak Bůh v odpověď na tvé modlitby žehná provinilci, jako by byl proti tobě nikdy nezhřešil.

Jan Kalvín prohlásil, že takový druh modlitby je „nesmírně obtížný“ a učitel prvotní církve Jan Zlatoústý jej nazval tím „nejvyšším vrcholem sebekontroly“. V Bibli čteme, že teprve poté, co byl Jób schopen modlit se za ty, kdo se mu stali trnem v oku, skončilo jeho utrpení a byla obnovena jeho prosperita (viz Jób 42:10). Když se takto modlíš, uvádíš do praxe Ježíšova slova ze slavného kázání na hoře: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Matouš 5:44–45). To je Kristova norma odpuštění, a je to norma vysoká. Možná si říkáš, jak by někdo mohl takovým způsobem žít? Podívej se na život a smrt Štěpána, prvního křesťanského mučedníka. Přestože ho jeho nepřátelé kamenovali, modlil se: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ (Skutky 7:60). Právě v tom spočívalo jedno z tajemství velkého Štěpánova odkazu. Skutečné odpuštění je lékem, který léčí nejhlubší citové rány. Zavírá dveře minulosti a dává ti milost a motivaci, abys mohl jít dál a radoval se ze života, který ti Bůh připravil.