„… hřích, jehož jsme se ve své pošetilosti dopustili.“ 4. Mojžíšova 12:11

Když Hospodin slyšel Mirjam, jak kritizuje svého bratra Mojžíše kvůli ženě, kterou si vybral, ranil ji malomocenstvím. Možná, žes vyrůstal v rodině, kde se pořád viděly jen chyby, a teď sám sebe slyšíš, jak mluvíš se svými dětmi stejným způsobem. Nedokážeš se radovat z Božího požehnání, protože tě naprogramovali na kontrolování, puntičkářství a posuzování, zpravidla negativní. Bible varuje: „Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého…“ (1. Petrova 3:10). Definice slova „kritičnost“ zní: zaměřovat se na vnímání chyb druhých a při tom nemyslet na jejich dobro. To by tě mělo vést k zastavení a zamyšlení. Především slovo „vnímání“. Naše vnímání je často nepřesné; vždy jsou tu okolnosti, kterým nemůžeš porozumět. Dále slovo „zaměřovat se“. Máme tendenci stále žehrat „to neděláš dobře“ nebo „to bys měl dělat jinak“. Možná si říkáš: „Jsem analyticky založený člověk, přece mě tak stvořil Bůh.“ To je v pořádku. Problém ale nastává, když se začneš zabývat svými analýzami natolik, že se z toho stane návyk. Říkáš: „Jak ale mohu někomu pomoct, když se nebudu zabývat tím, co dělá?“ Proto je tak důležitý závěr definice „při tom nemyslet na jejich dobro“. Upozorňovat na něčí chyby není špatné, pokud tím druhé nesoudíš, ale chceš jim pomoci najít řešení. Znamená to tedy, že může být přínosné mluvit o tom s někým třetím? Pouze tehdy, končí-li váš rozhovor slovy: „Pojďme se za to modlit, uchovejme to v důvěrnosti a snažme se pomoci.“