„Hospodine, tvář tvou hledám.“ Žalm 27:8
Když se díváme na rodiče s malým dítětem, vidíme nádherný obraz toho, co se děje při modlitbě. Představ si ročního chlapečka, který se na tebe podívá – a hledí. To je okouzlující! Napřed se dívá plaše, hlavu trochu odvrací a dívá se jen koutkem oka. Ty uděláš totéž, je to hra. On se otočí, zpříma se podívá na tebe a ty uděláš totéž. Potom se za ním najednou ozve nějaký zvuk a polekaně se ohlédne – a tvůj pohled je také najednou překvapený. Je tak vyděšený, že málem začne křičet, tak se usměješ. On se usměje také a za chvilku poskakuje radostí. Když dítě naváže podobný kontakt očima, když mu někdo dá najevo, že rozumí, co cítí, jeho mozek a nervový systém se v jeho těle zásadním způsobem propojuje. Prožívá to, čemu se říká „neurální integrace“. Hrou s výrazem tváře dodáváš dítěti klid. Je to pro ně léčivé. Je mu ve tvé přítomnosti dobře.
Právě tak působí modlitba. Ve Starém zákoně Bůh řekl Mojžíšovi, aby Izraelcům udělil toto požehnání: „Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář a je ti milostiv! Ať k tobě Hospodin pozvedne svou tvář a zahrne tě pokojem!“ (4. Mojžíšova 6:24–26, ČSP). Při modlitbě mluvíme o „hledání Boží tváře“. To znamená, že modlitba představuje někdy mluvení, jindy naslouchání. Ale je zde i třetí složka. Je to bezpečí, které pramení z toho, že v Božím úsměvu cítíme jeho lásku a potvrzení.