„Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ 1. Mojžíšova 28:1
Když někdo mluví s Bohem, pomyslíme si: „Modlí se.“ Když někdo tvrdí, že Bůh k němu mluví, jak to, že si pomyslíme, že je divný? Copak Bůh náhle přestal ke svým dětem mluvit? Přestal bys ty mluvit na své děti?
Jan Kalvín popsal Boží vedení jako „vnitřní svědectví Ducha svatého“. Svatý Ignác jej nazýval „hnutím duše“ – myšlenkami, pocity nebo touhami, které nám dal Bůh. Mohou přijít v podobě usvědčení z hříchu, ujištění o Boží lásce nebo jako výzva, abychom udělali určitou věc. Má-li být náš život vedený Duchem, je nutné poslechnout.
Abys slyšel Boha, musíš být vnímavý a někdy zoufalý! Když Jákob prožíval těžké chvíle, Bůh se mu zjevil ve snu a řekl: „‚Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.‘ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: ‚Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!‘“ (1. Mojžíšova 28:15–16).
„Já jsem to nevěděl“ – popisuje to tvůj stav? Když čteš tento text, jsou tvé myšlenky usměrňovány člověkem, autorem textu. Nemyslíš, že Bůh může udělat totéž, dokonce ještě lépe? Popravdě řečeno, Bůh může usměrnit tvé myšlenky, aniž by používal řeč nebo obrazy. Podívej se, co se stalo Samuelovi, když byl ještě chlapcem: Bůh k němu jedné noci promluvil v chrámu, on ale nevěděl, že mluvil Bůh. Potřeboval pomoc velekněze Élího, aby rozpoznal, že to byl Boží hlas (viz 1. Samuelova 3:1–9). Jakmile to ale poznal, jeho život se dramaticky změnil. S tvým životem to bude stejné.