„Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ Přísloví 22:6
Výchova dospívajících někdy může vypadat jako vypuštění kosmonauta do vesmíru. První kosmické lety vysílané z mysu Canaveral v 60. letech vzbuzovaly obavy o bezpečí kosmonautů. Tyto obavy dramaticky vzrostly, když posádka v návratovém modulu vstupovala do zemské atmosféry. V tomto nejnebezpečnějším úseku sestupové osy se kolem tepelného štítu hromadily záporné ionty a po dobu asi sedmi minut přerušovaly radiový kontakt. Sedm velmi dlouhých minut! Hlas legendárního vedoucího letového střediska Chrise Krafta jednou přerušil toto napětí uklidňující větou: „Znovu jsme navázali kontakt s plukovníkem Glennem. Všechno je OK.“
Dospívání může být doslova jako taková kosmická výprava. Po výchově v dětství je třináctiletý člověk jakoby vystřelen do vesmíru. Poté cosi jako „záporné ionty“ začnou narušovat komunikaci právě v okamžiku, když se dospělí chtějí ujistit, že jejich dítě je v pořádku. Proč teenager s dospělými přestává komunikovat? Proč mizí za zeď mlčení? Je to děsivý čas nejistoty. Naštěstí se za pár let znovu objeví první skřípavé signály a kontakt je znovu navázán. Negativní prostředí se postupně rozplyne a „přistání“ kolem dvacátého roku může být pro obě generace nádherným setkáním.
Jak by ses měl jako rodič v tomto období zachovat ty? Zaprvé, musíš se za své dítě modlit a stát na pravdě Božího slova, které říká: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne“ (Přísloví 22:6). Zadruhé, musíš se cvičit v trpělivosti: „A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků“ (Jakub 1:4).