„A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě.“ Žalm 39:8

Fascinace Hollywoodem a celebritami dosáhla ve společnosti hranic šílenství. Milióny lidí zbožňují ty, kdo dosáhli slávy a bohatství. Jenže sláva ještě nezajišťuje spokojenou vyrovnanost, kterou inzeruje. Své by o tom mohli vyprávět Marilyn Monroe, Elvis Presley i Michael Jackson.
Vzpomeň si, jak zbožňovali Muhammada Aliho v jeho nejlepších letech. Byl proslavený jako „vítězstvími ověnčený boxer, který nemůže být poražen“. Jeho fotografie se objevovaly na titulních stranách časopisu „Sport v obrazech“ častěji, než fotografie kteréhokoliv jiného sportovce v historii. Kamkoliv šel, provázely ho kamery. Jenže bohatstvím ani slávou se nedá vykoupit dobré zdraví. Ali se stal obětí zničující Parkinsonovy choroby. Sportovní reportér Gary Smith strávil určitý čas s nemocným boxerem v jeho domě a požádal ho, aby mu ukázal místnost s trofejemi. Ali ho zavedl do temné vlhké kůlny vedle domu. Tam, opřená o zeď, stála vzpomínková nástěnka – fotografie z „masakru v Manile“, momentky Aliho tančícího v ringu a rozdávajícího rány, fotky, jak zvedá nad hlavu šampiónské pásy, které vyhrál. Ty fotografie však byly potřísněné bílými exkrementy od holubů, kteří se uhnízdili na trámech krovu. Ali vzal nástěnku a postavil ji fotografiemi ke zdi. Když odcházeli, Smith slyšel, jak potichu prohodil: „Měl jsem u nohou celý svět, a co z toho zbylo. Podívejte se na mě teď.“ Žalmista napsal: „Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě“ (Žalm 39:7–8).