„Ježíš zaplakal.“ Jan 11:35, ČSP
Colin M. Parkes řekl: „Smutek je cena, kterou platíme za lásku.“ Čím víc někoho miluješ, tím větší je smutek, když dotyčný zemře. Součástí vnitřního procesu je šok, zmatek, deprese, prázdnota a hněv; nechce se nám to věřit. Když Ježíš přišel do Lazarova domu, jeho přítel byl už čtyři dny mrtev a jeho sestra Marta byla zděšená. Chtěla vědět, proč nemohl Ježíš přijít dřív, nebo proč jeho smrti nemohl předejít.
„Proč, Pane?“ Takto se ptáme, když nás zachvátí smutek. A jak Ježíš odpověděl? Bible říká, že když viděl Marii a ostatní zarmoucené, „… zaplakal“ (Jan 11:35, ČSP). Tím ukázal, že i my můžeme být zarmoucení! Slzy neznamenají nedostatek víry, prostě jimi dáváme najevo, že jsme lidé. Ten, kdo ti dal schopnost milovat, rozumí bolesti a ztrátě – proto ti dal slzy. Jak vypadá náš zármutek?
Jeden poradce říká: „Trapně, nedokonale, většinou s velkou dávkou odporu. Často s hněvem a pokusy vyjednávat… Zmítáme sebou, kopeme a ječíme, dokud nedospějeme do stavu klidu, kterému se říká přijetí.“ Avšak přijetí neznamená propadnout zoufalství, protože „loučení je na čas a setkání je na věky“.
Pavel říká: „… všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost … tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství‘“ (1. Korintským 15:51-54, ČSP).