„Mojžíš tedy předložil jejich právní záležitost Hospodinu.“ 4. Mojžíšova 27:5
Když dostaneš nálepku stěžovatele, lidé se ti začnou vyhýbat. Ve Starém zákoně je zajímavý příběh o pěti dcerách Selofchada. Problém spočíval v tom, že jejich otec zemřel na poušti ještě předtím, než Izraelci přišli do zaslíbené země. Neměl syny, kteří by zdědili zemi, a zákon nedovoloval, aby ji získaly ženy. Bez otce, bratrů, manželů, synů nebo jiných mužů v nejbližší rodině zůstaly Selofchadovy dcery úplně bez pozemku. Nebylo to spravedlivé, ale bylo to podle tehdejšího zákona. Než aby si sestry stěžovaly někde jinde, přinesli svou žádost o dědictví k Mojžíšovi a předákům. Když Mojžíš přinesl jejich případ před Boha, ten souhlasil a jejich žádosti vyhověl (viz 4. Mojžíšova 27:1–11).
Co si myslíš? Jak by to dopadlo, kdyby chodily kolem a každému, kdo by jim byl ochoten naslouchat, si stěžovaly? Sotva by nějaké dědictví dostaly! Ale ony šly přímo k tomu, kdo s tím mohl něco udělat, konkrétně k Mojžíši a k Bohu.
Rád bych, kdybychom pochopili, že Bůh nemůže žehnat těm, kteří si stěžují! Tento hřích ho hněval do té míry, že celé generaci Izraelců nedovolil, aby zdědili zaslíbenou zemi, když už stáli na jejím samém prahu. Možná řekneš: „No, snášel jsem nespravedlnost, tak komu bych si měl stěžovat?“ Hospodinu, tomu, kdo s tím může něco udělat! Žalmista napsal: „Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodinu, prosím…“ (Žalm 142:2). To je nejlepší rada, kterou si můžeš vzít k srdci.