„Jdu, abych vám připravil místo.“ Jan 14:2
V těchto úvahách zdůrazňujeme, jak je důležité každý den prožít naplno a těšit se z místa, na němž se na své cestě k cíli právě nacházíme. To je dobrá rada. Největší touha vykoupeného Božího dítěte by se ale neměla týkat dočasných věcí, nýbrž toho, co je věčné – našeho nebeského domova. Ježíš jej popsal takto: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo“ (Jan 14:2).
Max Lucado napsal: „Cesta domů je krásná, samotná cesta ale není cílem. Část tohoto poselství jsem si připravoval v letadle. Když jsem se rozhlédl po spolucestujících, viděl jsem spokojené lidi. Díky knížkám, polštářkům a křížovkám jim čas příjemně utíkal. Představte si ale, že by se ozvalo hlášení: ‚Dámy a pánové, tento let je vaším konečným cílem. Už nikdy nepřistaneme, vaším domovem je teď toto letadlo, takže si tu cestu hezky užívejte.‘ Z cestujících by se stali vzbouřenci. Vtrhli bychom do kokpitu a hledali bychom přistávací dráhu. Nechtěli bychom se spokojit s takovou myšlenkou. Cesta není cíl. Ani letadlo není cíl. Těm, jimž ke spokojenosti stačí jen radost z cesty, stačí opravdu příliš málo. Naše srdce nám říká, že jde o něco více než jenom o tento život. Stejně jako E. T. mimozemšťan zvedáme ohnuté prsty k nebi. Možná přesně nevíme, kam směřujeme, ale víme, že letadlo nemůžeme nazývat svým domovem.“
Ježíš řekl: „Jdu, abych vám připravil místo“ (Jan 14:2). Na zemi neexistuje žádné místo, jako je toto! Proto žij s myšlenkou na nebe.