„Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost.“ Přísloví 12:25
Co způsobuje, že je pro nás jednodušší být kritiky než povzbuzovači? Jsou to:
1) Naše vlastní důležitost. Když dosáhneme určité míry úspěchu, myslíme si, že „to víme nejlépe“. Druzí ale někdy nejsou připraveni přijmout to, co je chceme učit. Tehdy máme na vybranou, zda ustoupíme a necháme Boha, aby s nimi jednal, anebo se pokusíme jim to vnutit násilím. V takové chvíli by bylo dobré připomenout si staré přísloví: „Pokud budeš člověka přesvědčovat proti jeho vůli, nikdy svůj názor nezmění.“ Možná byly časy, kdy jsi ani ty nebyl příliš poučitelný. Proto se za takové lidi modli a nech Boha, aby s nimi pracoval podle svého časového plánu.
2) Naše obdarování. Neustále si myslíme, že díky svému obdarování a zkušenostem jsme jedineční. Přitom jsme všechno dostali z Boží milosti (viz Římanům 12:6). Očekáváme, že se všichni ostatní musí dostat na naši úroveň, a srážíme je kritikou, pokud to tak není. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný“ (Žalm 127:1). Ustup a dovol Bohu, aby na nich pracoval!
3) Naše zkušenosti. Jsme zformovaní postoji těch, kdo nás vychovávali. Vypěstovali v nás základní mechanismy přežití, kladné i záporné, a my s nimi pracujeme. Rodiče některých z nás skutečně věřili, že chvála nám ublíží a kritika pomůže. Proto musíme změnit svůj způsob myšlení a začít dávat to, co říkáme, do souladu s tím, co je v Božím slovu. „Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost“ (Přísloví 12:25).