„… byl pohnut soucitem…“ Matouš 9:36, B21
Jedním z nejlepších způsobů, jak po smutku a ztrátě znovu nabýt rovnováhy, je využít své vzpomínky jako motivaci k přinášení lásky jiným trpícím.
Možná ti připadá, že nemáš čas. Ježíš nikdy nebyl natolik zaneprázdněný, aby mu to bránilo v soucitu s trpícími. Po smrti Davida, syna Raye a Judy Williamsonových, jeho otec řekl: „Kdysi jsem váhal, jestli po něčí tragédii mám jít na pohřeb. Vždycky jsem se cítil trapně a nevěděl jsem, co říci. Už se ale nikdy ptát nebudu. Vždycky půjdu. Nejde o to, co řeknete; to, na čem záleží, je vaše přítomnost.“ Při jedné autonehodě zahynuli dva mladí lidé a jejich rodiče se rozhodli uspořádat společné smuteční rozloučení. Přišlo přes tisíc lidí; někteří čekali až tři hodiny, aby mohli truchlícím rodinám vyjádřit soustrast. Když konečně přišel na řadu jeden muž, který stál ve frontě sám, řekl: „Neznal jsem vaše děti a nikdy jsem se s vámi nesetkal. Přišel jsem, protože jsem měl syna, který před dvěma lety zemřel. Vím, jak se cítíte. V následujících dnech budete prožívat všechny emoce, jaké si jen dokážete představit. Chci, abyste věděli, že kdykoliv budete cítit potřebu si popovídat, jsem tu pro vás.“ Pak jim vtiskl do ruky navštívenku a odešel.
Zamysli se nad tím. Cizí člověk obětoval tři hodiny svého času lidem, které neznal, protože jim chtěl pomoci přenést se přes nejtěžší zážitek jejich života. Uvědom si, že tím, že se otevřeme pro druhé, se stáváme podobnějšími Ježíši a budujeme sami sebe.