„Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh!“ Žalm 46:11
Bůh k tobě může mluvit kdykoliv, kdekoliv a přes kohokoliv tak, že do tvé mysli vloží myšlenku (viz 1. Korintským 2:16). Protože ale tato myšlenka může být vytlačena tvou zaneprázdněností, Bůh říká: „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh!“ (Žalm 46:11). Ve ztišení slyšíš Boha zřetelněji. „V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět. Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal“ (Marek 4:33-34).
Gail MacDonald napsal ve svém díle „Velké povolání, velká výsada“: „Starověcí otcové na poušti se zavazovali k disciplinárnímu krédu – ticho, samota a vnitřní pokoj. Až po přiměřeném čase naslouchání se cítili být připravení mluvit … V dnešních dnech existuje podivná logika, která vychází z toho, že duchovní zdroje a obnova spočívají v neustálém hledání nových hlasů, účasti na shromážděních, výměně napůl promyšlených názorů … Pokud věříme, že Boha nejvíc potěšíme tím, že získáme co nejvíc informací, rozšíříme své časové rozvrhy a navážeme mnoho vztahů, upadáme do pasti. Stáhnout se do ústraní znamená ztišit se před Bohem. Je to čas rozhovoru s nebem, kdy více nasloucháme, než mluvíme. A ticho vyžaduje samotu.“
Když tiše očekáváš na Boha, tvé duchovní ucho se cvičí v rozpoznávání jeho hlasu. Sylvia Gunterová napsala: „Chápu, proč David musel přikazovat své duši, aby se ztišila. Ztišit se je obtížné, pro některé z nás téměř nemožné. Ale zjistila jsem, že moje duše a duch už dlouho touží po tichu a teď, když moje duše znovu klid ochutnala, nebude spokojená, dokud se to nestane pravidelnou součástí mého dne.“