„… satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil…“ Lukáš 22:31-32
Ježíš se také modlil, když měl obavy o lidi, které miloval. Řekl Petrovi: „… satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lukáš 22:31-32). A Petr se opravdu obrátil! Učedník, který ve chvíli slabosti zapřel svého Pána, nakonec stál před zástupem tisíců. Kázal evangelium a tři tisíce lidí byly ihned získány pro Krista.
Ježíš své učedníky nejen vyučoval, ale také je varoval před nebezpečím. Přesto si byl vědom, že to největší, co pro ně může udělat, je, modlit se za ně. To je něco, k čemu my bohužel většinou dospíváme spíš později než dříve. Slibujeme, zachraňujeme, vyhrožujeme, a teprve když všechno naše úsilí selže, modlíme se. Modlitba by ale neměla být tvou poslední možností. Měla by naopak být tvou první reakcí. Modlitba bere situaci z tvých rukou a předává ji do rukou Božích. Vzpomínáš si na ty čtyři muže, kteří přinesli svého nemocného přítele a položili ho k Ježíšovým k nohám (viz Marek 2:3-5)? To je to, co děláš, když se za někoho modlíš. Přinášet tíhu druhého člověka den co den v modlitbě Bohu není snadné. Je to však to nejúčinnější, co pro něj můžeš udělat.
Za starých časů lidé říkávali: „Modlitba pohne rukou, která hýbe světem.“ Měli pravdu! Když tě zklame nebo zraní někdo, koho máš rád, nenadávej mu, ale přines ho v modlitbě k Pánu. Pozvi do té situace Boha, pak se stáhni do pozadí a nech Boha pracovat.