„Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ Žalm 103:2
Na lavičce v parku sedí depresivní muž a nad ním stojí policista, který se snaží zjistit, o co jde. „Stalo se vám něco?“ „Ano,“ plačtivě na to muž, „před několika měsíci mně můj dědeček odkázal 500 000 dolarů a nějaké ropné vrty.“ Policista se diví: „To nezní jako něco, co by vás mělo ničit.“ „Ano,“ na to onen muž, „ale ještě neznáte celý příběh. Minulý měsíc mně můj strýc odkázal milón dolarů.“ Policista kroutí hlavou: „Já to nechápu. Proč jste tedy tak nešťastný?“ „Protože tento měsíc zatím nic.“
Teď však vážně. Existují lidé, kteří jsou nešťastní bez ohledu na to, co mají. Žalmista nám naznačuje, jak překonávat postoj nevděčnosti – tím, že budeme pěstovat ducha díkůvzdání. „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ (Žalm 103:2). Přemýšlení a vděčnost jdou ruku v ruce. Spouštěcím prostředkem chvály je dobrá paměť. V jedné křesťanské písni se zpívá: „Sečti svá požehnání, pojmenuj jedno po druhém … nezapomeň, co Bůh učinil.“ Žalmista nás vybízí ke třem věcem:
1) Přemýšlet o tom, co nám Bůh dal – svoje odpuštění, uzdravení, ochranu, vykoupení, lásku a soucit (viz Žalm 103:1-5).
2) Přemýšlet o tom, co nám Bůh nedal – zasloužený trest za tvé hříchy (viz Žalm 103:8-12).
3) Přemýšlet o tom, co nám Bůh ještě dá. „… Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí…“ (Žalm 103:17).
Bůh tě přijímá, když důvěřuješ Kristu, nikoli sám sobě. Každé ráno se tedy podívej do zrcadla a řekni si: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ (Žalm 103:2).