„… abychom se líbili ne lidem, ale Bohu…“ 1. Tesalonickým 2:4
Je obrovský rozdíl mezi jednáním, jímž se snažíš získat uznání od lidí, a svobodou, kdy sloužíš jejich potřebám, protože víš, že už máš uznání od Boha. Snaha o uznání je jako každá jiná droga – nikdy nemáš dost. A stejně jako všechny narkomany, i tebe dohání k šílenství, když ji nedostáváš. Vydává tě na milost názorům jiných lidí a v důsledku toho žiješ na emocionální horské dráze. To není způsob, jakým Bůh chce, abys žil!
Pavel měl svobodu mluvit v lásce pravdu, konfrontovat lidi nebo k nim být laskavý. Když Pavlovi někdo řekl, že ho nemá rád, nepřipravilo ho to o spánek, protože jeho jistota a sebehodnocení nestály na přijetí a uznání od druhých. „Mluvíme jako lidé uznaní Bohem“ (1. Tesalonickým 2:4, přel. z angl.). Pavel se nesnažil porovnávat s jinými, dávat najevo svou nadřazenost tím, že by se snažil vystupovat jako „vůdce smečky“ nebo jako ten, kdo je za všechno zodpovědný. On věděl, že už má Boží uznání a souhlas. To ho osvobozovalo od úzkosti, takže se mohl těšit ze života, k němuž ho Bůh povolal.
Když jsme nezralí, dělá nám starost, co si o nás druzí myslí. Ale jak zrajme, uvědomujeme si, že lidé o nás většinu času vůbec nepřemýšlí. Jsou příliš zaneprázdnění přemýšlením o sobě nebo starostmi, co si o nich myslíme my! Vědomí Božího přijetí a uznání ti dává sílu vypořádat se s kritikou a s konflikty, protože máš jistotu své identity. Tvou identitou je, že jsi vykoupený, povolaný a přijatý Bohem!