„Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.“        Římanům 15:2

Dva muži, kteří leželi ve stejném nemocničním pokoji, se stali přáteli. Jeden z nich mohl každý den na hodinu sedět. Jeho postel byla vedle jediného okna v místnosti. Druhý muž trávil život vleže na zádech. Muž u okna mu každý den popisoval ruch a barvy světa venku – park s výhledem na jezero, plavající kachny, hrající si děti, páry vodící se za ruce, horizont v dálce. Jeho přítel, který nic z toho neviděl, se usmíval a všechno si to v mysli představoval. Jednoho dne muž u okna zemřel a ten druhý se přesunul na jeho místo. Opřel se, aby se podíval ven, a byl ohromen, protože venku uviděl šedivou zeď z betonu! Zmatený se zeptal ošetřovatelky, jak je možné, že jeho přítel popisoval scenérii tak nadšenými výrazy. Odpověděla: „On byl ve skutečnosti slepý a neviděl ani tu zeď. Prostě vás chtěl povzbudit.“
Pavel řekl: „Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu“ (Římanům 15:2). V povzbuzování lidí je úžasné uspokojení, zvláště když tvá vlastní situace není zrovna ideální. Jeden spisovatel napsal: „Když někomu řekneš, že je krásný, změníš jeho pohled na sebe samého. Zamilovaná dívka si myslí, že je ta nejkrásnější na světě, protože to řekl její chlapec. Když učitel řekne žákovi, že je chytrý, žák pracuje pilněji a dosáhne lepších výsledků. Když rodič řekne dítěti, že ho miluje, sebevědomí dítěte dosahuje do nebe. Na druhé straně doktor, který přímo a otevřeně řekne pacientovi, že je smrtelně nemocný, může urychlit proces umírání.“ Slova mají moc. Používej ta svá k tomu, abys lidi budoval.