„Snad bude Hospodin při nás.“ 1. Samuelova 14:6, B21
Během prvních dnů Saulova království ohrožovali Filištíni západní hranici Izraele a bojová linie se táhla průsmykem zvaným Michmas. Saul nečinně vyčkával v zázemí, ale Jonatan chtěl být v přední linii. „Pojď, pronikneme k té filištínské hlídce tamhle naproti“ (1. Samuelova 14:1, B21). Jonatan se tam vydal bez doprovodu vojska, jen se svým zbrojnošem, a jeho šance byly pramalé.
Stane-li se motivací člověka Boží sláva, pohne to Božím srdcem i rukou. Chce to jen učinit krok víry. Často je to ten nejdelší, nejtěžší a nejděsivější krok, který kdy člověk udělá. Kdykoliv vytáhli izraelští králové do bitvy, bylo to obvykle proto, že obdrželi slovo od Pána, které jim zaručovalo vítězství. Jonatan žádné takové slovo neobdržel. Jednoduše si řekl: „Snad bude Hospodin při nás“ (1. Samuelova 14:6, B21).
Většina lidí by smýšlela opačně: „Co když Pán za nás jednat nebude?“ Jejich rozhodnutí ovládá strach místo víry. Dopadnou jako Saul, který vyčkával v zázemí. Jak to s Jonatanem a jeho zbrojnošem dopadlo? „Tak Hospodin toho dne vysvobodil Izrael“ (1. Samuelova 14:23, B21). Chtělo to jen jedno smělé rozhodnutí! Většinou je to všechno, co to kdy chce. Když vykročíš, Bůh se pohne tvým směrem. Pokud zůstáváš na místě, bude tě vždy ovlivňovat myšlenka „co když“. Nejvíce člověk lituje toho, co neudělal – věcí, které jsme chtěli, mohli nebo měli udělat, ale neudělali. Dnešní slovo pro tebe je – důvěřuj Bohu a jednej!