„Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu.“ Skutky 3:3

Petr a Jan byli ochotni chromému muži u brány dovolit, aby narušil jejich program a způsobil, že možná přijdou pozdě k odpolední modlitbě (viz Skutky 3:1). To nás vede k důležité otázce: Je možné být natolik zaneprázdněn náboženskými činnostmi, že člověk nemá čas na lidi, kteří trpí?
Sobectví je hřích, jehož je velmi snadné se dopustit, protože když jsi zaneprázdněný, vůbec si ho neuvědomuješ. Pavel popisuje Ježíše jako „… Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Galatským 2:20). Zdá se, jako by se to příčilo zdravému rozumu, ale Ježíš učil, že dávat je požehnanější než dostávat. Dáváním čerpáme, kdežto hromadění nás vyčerpává. Dávání vyžaduje energii, což nebývá vždy snadné, zvlášť ve stresových situacích. Trudy Metzgerová, autorka motivačních promluv, která v dětství zažila zneužívání, se v dospělosti stala člověkem, který dává. Nicméně je pro ni stále těžké udržet si postoj dárce, když jedná s některými lidmi ze své minulosti. Přiznává, že se staví do obranného postoje, a pokud se cítí zranitelná, snaží se mít situaci pod kontrolou. Když k takové situaci dojde, přechází z pozice dárce do pozice příjemce. Napsala o tom: „Ačkoliv dávání vyžaduje energii, musím říct, že situace, v nichž se stávám příjemcem, mě zanechávají absolutně vyčerpanou a ‚vnitřně mrtvou‘. Být dárcem přináší život, je to jako když zaléváš rostlinu, aby rostla. Ale být příjemcem je, jako kdybys odčerpával vodu a živiny ze země – rostlina i půda jsou pak vyčerpané a zbytečné.“
Být dárcem je vždycky ziskem – pomáháš druhým a tobě to dodává energii a naplňuje tě to radostí.