„… byl pohnut soucitem k nim…“ Matouš 9:36, B21
Nová Strongova konkordance definuje „soucit“ jako „pohnutí v útrobách“ (střeva bývala považována za sídlo lásky a soucitu). To je v souladu s vědou pro výzkum viscerálních (vnitřních) částí těla. Soucit je tedy reakce z nejhlubšího nitra, něco jako kopanec do vnitřností. Možná je to důvod, proč se odvracíme, když vidíme reportáže o dětech hladovějících v uprchlických táborech a slyšíme o miliardě sedmi stech tisících lidí, kteří žijí za méně než jeden a půl dolaru denně a chodí každý večer spát o hladu. Je to na nás příliš – zvláště když vidíme potřebu tak ohromnou, že ji nedokážeme naplnit.
Ale co by bylo, kdybys mohl? Co kdybys mohl jednomu trpícímu člověku učinit život snesitelnějším? „Petr však řekl: ‚Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!‘ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby…“ (Skutky 3:6-7). Co kdyby si Petr řekl: „Nemám stříbro ani zlato, tak kolem něho jen projdu s pusou na zámek“? On to neudělal a díky tomu chromý muž, který osmatřicet let jen seděl a žebral, vstal a vstoupil do nového života.
Možná řekneš, že ty takovou moc nemáš. Ty ne, ale Bůh ano! A když vidíš něčí potřebu a natáhneš k tomu člověku pomocnou ruku, Bůh uvolní svou moc! Tvůj soucit přepne spínač. Proto jednej se soucitem.