„Král Nebúkadnesar dal zhotovit zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket…“ Daniel 3:1
Když někdo sám sobě postaví sochu vysokou šedesát loket, můžeme celkem s jistotou říct, že si tím něco kompenzuje. Ta socha byla ztělesněním pýchy.
Všichni v sobě máme malého Nebúkadnesara. Nikdy bychom si nenechali udělat šedesát loket vysokou sochu, ale rozčiluje nás, když se lidé neklanějí našim přáním. Nikdy bychom nikoho nehodili do ohnivé pece, ale když není po našem, rozpaluje nás hněv. My usilujeme o uctívání rafinovanějším způsobem: přeháníme ve svých životopisech, snižujeme jiné lidi za jejich zády a šíříme nevinné lži, abychom skryli šedé sféry svého života. Jestliže svou identitu a bezpečí nenajdeš v tom, co pro tebe vykonal Kristus na kříži, budeš svou nejistotu maskovat pokrytectvím. Budeš se snažit vést vlastní bitvy, vytvářet si vlastní příležitosti a budovat si vlastní reputaci. Pád krále Saula ilustrují dvě místa v Písmu. Na začátku čteme: „A Saul vybudoval Hospodinu oltář“ (1. Samuelova 14:35). Po krátkém čase ale už je psáno: „Saul … postavil si … znamení své moci“ (1. Samuelova 15:12). Samuel skrze kouřovou clonu viděl pravdu: „Cožpak nejsi vůdcem izraelských kmenů, ačkoli sis dříve připadal nepatrný?“ (1. Samuelova 15:17).
Víš, kdo staví pomníky sám sobě? Ti, kteří mají nízké sebevědomí! Čím více je člověk nejistý, tím více pomníků si potřebuje vystavět. Mezi „přijď království tvé“ a „přijď království mé“ je jen tenká hranice. Když tuto hranici překročíš, tvůj vztah s Bohem se stane vypočítavým. Už Bohu nesloužíš, ale využíváš ho. Nestavíš oltáře Bohu, ale buduješ pomníky sám sobě. A to je modlářství.