„My … máme občanství v nebesích…“ Filipským 3:20
Každý rok se opakuje stejná situace: tichomořští lososi, kteří prožili pět šest let v oceánu, dostanou náhle nutkání vrátit se na horní tok řeky, kde se narodili. Bojují s rybáři, medvědy, obrovskými přehradami vodních elektráren a probojovávají si cestu proti proudu, rozhodnutí dostat se domů. Vědci nevědí, jak to lososi dělají, aby se po několika letech života v oceánu dostali zpátky právě do té řeky, v níž se narodili. Někteří se domnívají, že čerstvou vodu své řeky poznávají podle chuti či vůně. Podle jiných se řídí podle hvězd. Ať už to dělají jakkoliv, víme, že mapy ani kompasy nepoužívají, vede je intuice. Touží po konkrétní řece a jejich touha není uspokojena, dokud ji nenajdou.
Přesně tak je to i s námi. Bůh nás stvořil pro nebe, a nic v tomto životě nemůže tuto touhu plně uspokojit (viz Kazatel 3:11). Stejně jako ti lososi – jsme na tomto světě, ale nejsme z něj. Samozřejmě, nacházíme radost v naplňování životního úkolu, který nám Bůh dal, to ale není nic v porovnání s radostí, která nás čeká v nebi.
Pavel to vyjádřil slovy: „My … máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit“ (Filipským 3:20-21). A když naši vykoupení milovaní odcházejí do nebe, jen to zvyšuje naši touhu, abychom se k nim mohli připojit.