„… ale my kážeme Krista ukřižovaného.“ 1. Korintským 1:23

Jeden vesnický kněz ve středověku řekl shromáždění: „Vraťte se sem večer na speciální kázání o Ježíši.“ Lidé skutečně přišli. K jejich překvapení však v kostele nesvítily žádné svíčky. Potmě nahmatávali cestu do lavic a posadili se. Kněze nikde neviděli. Pak ho uslyšeli, jak prochází celým kostelem až k oltáři. Když došel ke kříži, který visel na zdi, zapálil svíčku. Aniž by cokoliv řekl, začal svící osvětlovat Kristovy probodené nohy, pak jeho bok, jednu ruku, pak druhou. Zvedl svíčku, a ta osvítila Kristovu tvář zkrvavenou trnovou korunou. Pak svíčku sfoukl a ukončil shromáždění. Nebylo třeba nic více říkat.
Vezmi slova „Krista ukřižovaného“ z úvodního verše, připoj k nim „za mě“, a pochopíš, co Bůh udělal, když nechal pověsit na kříž svého Syna, který byl bez hříchu. I kdybys byl jediným člověkem, který kdy žil, Kristus by za tebe zemřel. Jeho rozepjaté ruce jako by říkaly: „Takhle moc tě miluji.“
Když jsi v pokušení podlehnout hříchu, když po dokonaném hříchu trpíš vinou, když ti satan našeptává, že už pro tebe není žádná naděje, když pýcha způsobí, že se soustředíš na svou vlastní ctnost a morálku, jdi zpátky ke kříži. I kdybys tam chodil každou hodinu, nikdy to nebude „příliš často“. Skladatel církevních chorálů Isaac Watts to shrnul do textu jedné své písně: „Má přirozenost málo je, byť byla celou říší mou; však láska plná pokoje žádá mou duši celičkou.“