„… vyliji svého Ducha na všechny lidi.“ Skutky 2:17, B21

Ježíš byl zván přítelem hříšníků (viz Matouš 11:19). Proč? Protože lidi nerozlišoval a nenálepkoval. Nevyhledával dobře vychované zazobance. Počítal i s nimi, ale neomezoval se na jejich společnost. Vyhledával ty, kteří byli přehlíženi a vylučováni ze společnosti, a oslovoval je Boží láskou. Možná si říkáš: „Ale co ten jejich hříšný život? Nevypadá to, jako by omlouval jejich životní styl?“
Jednoho dne přivedli farizeové k Ježíši nějakou ženu se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice“ (Jan 8:4). Všimni si, co udělal Ježíš. Sklonil se na její úroveň a pozdvihl ji zpátky na svou! Teprve potom řekl: „Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8:11). Skutečnost je taková, že kdyby lidé mohli své jednání očistit dříve, než přijdou k Bohu, Boha by nepotřebovali. Církev se zrodila tehdy, když došlo k vylití Božího Ducha na lidi z každé rasy, kultury, tradice a prostředí. Tam, kde jsou lidé odstrkováni a vylučováni, nemůže být pravé vylití Ducha. Až nás svět uvidí přicházet v jednotě pod jedním pomazáním, lidé se zase rozběhnou do horní místnosti a budou volat: „Co máme dělat…?“ (Skutky 2:37). Pavel napsal: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida (ty naše), ale také pro Řeka (ty mimo)“ (Římanům 1:16).
Jako věřící máme recept na to, jak z rozbitých lidí dělat celistvé, zdravé. Ale než se s nimi budeme moci sdílet a než pro ně budeme důvěryhodní, musíme být sjednoceni v Duchu.