„On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal.“ Žalm 40:2
Když na Haiti udeřilo zemětřesení, jeden humanitární pracovník byl uvězněný pod zříceným hotelem a modlil se: „Pane, v poslední době jsem s tebou nebyl v kontaktu. Teď tě ale potřebuji více než kdykoliv předtím.“
Dále napsal: „Slyšel jsem zvuk. ‚Kdo je tam?‘ zakřičel jsem. ‚Jim,‘ odpověděl muž. Byl také uvězněný pod troskami spolu s pěti dalšími. ‚Chtěl by ses se mnou modlit?‘ zeptal jsem se. ‚Ano,‘ odpověděl. Tak jsem řekl: ‚Pane, prosíme tě o zázrak. Prosím, zachraň nás.‘ Začal jsem upadat do spánku, když mě probudilo rytmické vrčení. Helikoptéra! Čekali jsme, ale nikdo nepřišel. Cítil jsem se vyčerpaný. Byli jsme bez jídla a vody po dvacet čtyři hodin, potřeboval jsem lékaře. Zavřel jsem oči a byl jsem si jistý, že už je nikdy neotevřu. Někdo vykřikl a já jsem se probudil. Někdo z přeživších zkontaktoval záchranný tým skrze malou díru. Uplynula hodina, pak dvě. Bouchal jsem na zeď. Žádná odpověď. ‚Umřu tady a nemůžu s tím nic udělat.‘ A pak přišla do mé mysli myšlenka: Chval mě. Začal jsem zpívat. ‚Velká je tvá věrnost; ráno co ráno vidím nové milosrdenství.‘ Zpíval jsem: ‚Ztiš se, duše má.‘ Písně chvály tomu, kdo přesně věděl, kde jsem. Cítil jsem Boží přítomnost a slyšel jsem, jak mi Pán šeptá: ‚Důvěřuj mi, ve všem mi důvěřuj!‘ Přestal jsem se strachovat. ‚Ať se stane tvá vůle, Pane…‘
O několik hodin později se ke mně výtahovou šachtou dostal tým záchranářů, vytáhli mě do bezpečí a odvezli do nemocnice. Má žena čekala. ‚Myslela jsem, že jsi mrtvý,‘ řekla. ‚Já taky,‘ zašeptal jsem. A byl bych, nebýt toho, co jsem měl s sebou v tom temném místě – mé víry, která je teď živější, než byla kdykoliv dříve.“