„… opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“ Žalm 42:6
Někteří z nejzbožnějších lidí v Bibli a v církevní historii bojovali s depresí. Jób ji prožíval, když jedno po druhém ztrácel své děti, zdraví a majetek. O Mojžíšovi čteme: „A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (2. Mojžíšova 33:11). Přesto tlak při vedení Izraele Mojžíše přemohl až k beznaději. Elijáš porazil Baalovy proroky na hoře Karmel, ale potom upadl do takové deprese, že chtěl zemřít. Charles Haddon Spurgeon, jeden z největších kazatelů, kteří kdy žili, nazýval depresi „černým psem“, který ho provázel po celý život.
Deprese se v nějaké formě někdy v životě dotkne každého z nás. Dlouhodobá deprese vyžaduje více času k překonání. Ale i ta nejdelší cesta na světě je kratší, pokud uděláš první krok – a ten první krok se obrací k Bohu. Ať už je tvá deprese způsobená tíhou zodpovědnosti jako u Mojžíše, ztrátou milovaných a zdraví jako v případě Jóba, nebo se cítíš vyčerpaný z velkého úspěchu jako Elijáš, musíš se obrátit k Velkému lékaři a nechat jej, aby tě uzdravil. To je to, co udělal žalmista: „… duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí…“ (Žalm 42:7). David nepopíral své emoce, vyjadřoval je Bohu v modlitbě. „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ (Žalm 42:12). Ale na tom neskončil, řekl: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh“ (Žalm 42:12). Všimni si, že když začínáš chválit Boha a důvěřovat jeho dobrotě, deprese ustupují a naděje se navrací.