„Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji.“ Jonáš 1:12

Jonáš nastoupil na loď v opačném směru, než mu přikázal Bůh, a posádka získala ponaučení: Když si do života pustíš nežádoucího člověka, zaplatíš za to vysokou cenu.
Jaká je pointa? Bůh ti nedal pravomoc tvořit podpůrný systém pro život někoho jiného. Zvlášť když jde o člověka, který utíká před Bohem a používá si tě k tomu! S Ježíšem na palubě projdeš jakoukoliv bouří. Když ale na palubu pustíš „Jonáše“, převrátí ti život vzhůru nohama a riskuješ, že než to celé skončí, o všechno přijdeš. Vážně si myslíš, že právě ty dokážeš napravit svého „Jonáše“? Nedokážeš. „Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila“ (Jonáš 2:1). Někdy to nejlepší, co můžeš pro někoho udělat, je „probudit ho a hodit ho přes palubu“. Dokud ho pořád zachraňuješ, stavíš se Bohu do cesty.
Pýcha nás vede k představě, že dokážeme to, co může udělat jedině Bůh! Podívej se na Jonáše: Zatímco posádka v zoufalství vyhazovala náklad, on spal! Nehledal nápravu, chtěl mít své pohodlí! Znáš někoho takového? Takoví lidé se nemění, protože k tomu nejsou ochotni! Jonáš byl tak zatvrzelý, že musel zůstat v břiše velké ryby tři dny, než se začal modlit. To ty bys byl na kolenou a volal bys k Bohu hned, jakmile bys zahlédl rozevřenou tlamu, že? Možná není příjemné to slyšet, ale někdy to nejlepší, co můžeš pro svého „Jonáše“ – i pro sebe – udělat, je „hodit ho přes palubu“ – aby ho mohl zachránit Bůh.