„Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ Lukáš 17:17
Jednoho dne Ježíš uzdravil deset mužů z malomocenství, které v té době bylo rozsudkem smrti, protože na něj neexistovala léčba. Kupodivu pouze jeden z nich si vzpomněl a vrátil se, aby Ježíšovi poděkoval. Co se stalo s těmi ostatními devíti? Byli příliš zaneprázdnění na to, aby byli vděční? Jistě cítili vděčnost, ale nenašli si čas, aby ji vyjádřili. Nebo se pustili do jiných věcí a zapomněli? Byli příliš opatrní na to, aby byli vděční? Možná si mysleli, že jejich uzdravení nebude stálé, tak tomu chtěli dát čas, než to oznámí. Nebo možná měli obavy, že Ježíš bude chtít něco na oplátku, něco, co nebudou ochotní nebo schopní dát. Či snad byli příliš egoističtí na to, aby byli vděční? V některých ohledech byl život nemocného jednodušší. Teď si museli najít práci, převzít zodpovědnost a zastávat svou roli ve společnosti. Byli příliš arogantní na to, aby byli vděční? Možná si mysleli, že kdyby měli dost času, uzdravili by se sami. A navíc, být vděčný znamená přiznat si, že jsem potřebný. Kdo chce ukázat slabost, když si chce zachovat tvář?
Vezmeme-li ten příběh jako příklad a symbol, devět lidí z deseti má problém s vděčností, alespoň pokud jde o její vyjadřování. Nebuď takový. Buď tím jedním z deseti! Ve dvou po sobě jdoucích žalmech – sto šestém a sto sedmém – David opakuje podobná slova: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné“ (Žalm 106:1 a 107:1). Nenech uplynout den, aniž by sis připomněl Boží dobrotu k tobě a poděkoval za ni.