„… problémy a zkoušky … pomáhají nám, abychom se naučili trpělivosti.“ Římanům 5:3, přel. z angl.
Není to zajímavé, že jak stárneme, stáváme se více trpělivými, přestože máme méně času? Jak to? Protože máme nadhled! Naše problémy se tak moc nezměnily, ale náš pohled ano. Věci, které nás dříve rozčilovaly, nám přestaly vadit, protože už žijeme dostatečně dlouho, abychom věděli, že jeho „milost stačí“ (viz 2. Korintským 12:9, B21).
Jakmile si uvědomíš, že o nic vážného nejde – a ono většinou nejde – můžeš říct: „To už tady bylo!“ Místo vztekání se a stěžování si, které stejně nefungují a připravují nás o radost, jsme se naučili zpívat: „Velká je věrnost tvá, Otče, můj Bože, v tobě se nestřídá světlo a stín; soucit tvůj vždycky se slitovat může, stejný vždy budeš, já dobře to vím.“ Dokážeš se ohlédnout na životní období, o nichž sis myslel, že se z nich nikdy nedostaneš, na všechno, o čem sis myslel, že to nemůžeš přežít, a budeš moci říct stejně jako Josef: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro…“ (1. Mojžíšova 50:20).
Ano, nadhled vede k trpělivosti: „Můžeme se radovat, když na nás přicházejí problémy a zkoušky, protože víme, že jsou pro nás dobré: pomáhají nám, abychom se naučili trpělivosti. A trpělivost rozvíjí sílu charakteru a pomáhá nám více důvěřovat Bohu pokaždé, když se k ní uchýlíme, až se nakonec naše naděje a víra stane pevnou a stálou. A jakmile k tomu dospějeme, jsme schopni pozvednout hlavu bez ohledu na to, co se děje. Víme, že všechno je, jak má být, protože víme, jak nás Bůh miluje. Všude v sobě tu vřelou lásku cítíme. Neboť Bůh nám dal Ducha svatého, aby nám plnil srdce jeho láskou“ (Římanům 5:3-5, přel. z angl.). Dovol tedy Bohu, aby zvyšoval tvůj nadhled a rozvíjel tvou trpělivost.