„Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“    1. Janova 1:9

Navzdory svým nejlepším úmyslům a snahám, nikdo z nás nesplňuje Boží požadavky (viz Římanům 3:23). Takže jaká je odpověď? „Říkáme-li, že jsme bez hříchu (odmítáme-li přiznat, že jsme hříšníci), klameme sami sebe a pravda (kterou představuje evangelium) v nás není (nepřebývá v našich srdcích). Jestliže (svobodně) vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý (podle své přirozenosti a zaslíbení), že nám hříchy odpouští (nebude brát v úvahu naši nepravost) a (stále) očišťuje nás od každé nepravosti (od všeho, co není v souladu s jeho vůlí kvůli svému účelu, myšlence a jednání)“ (1. Janova 1:8-9).
Pokud jde o Boží odpuštění, je lepší vědět, než cítit. Boží odpuštění funguje takto: Vědomí hříchu vede k usvědčení z hříchu. Usvědčení z hříchu vede k vyznání hříchu. Vyznání hříchu vede k očištění od hříchu a očištění od hříchu vede k důvěře vůči Bohu (viz 1. Janova 3:21-22).
Možná si myslíš, že nejsi hoden Božího odpuštění. Nikdy ho nebudeš hoden! Boží odpuštění není založené na tvé hodnotě, ale na Kristově! Navíc Bůh není jako tví rodiče, netrvá na tom, aby ses několik dnů cítil provinile a byl nešťastný. Nepožaduje, aby ses „poučil“ dříve, než ti odpustí. Kdyby to tak bylo, znamenalo by to, že se podílíš na získání Božího opuštění. To je ale z milosti a jedině z milosti (viz Efezským 2:8-9)! „Milost“ znamená „nezasloužená laskavost“. Takže když ti Bůh odpouští, ucti ho tím, že odpustíš sám sobě a půjdeš dál.