„Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte…“ 1. Petrova 1:8
Sam Mason v knize Talking Dogs pokračuje: „Tigger, další z našich milovaných italských chrtíků, během několika posledních let svého života postupně přicházel o zrak. Vyvinul se u něho šedý zákal. Připravil ho o zrak, nemohl ho ale připravit o vzácný vztah s jeho pány. Moje žena Carol o něm často říkala, že je to její ‚cukroušek‘. Stál (nikoli seděl!) na našem klíně, položil nám tlapy kolem krku a hlavu nám láskyplně strčil pod bradu. Bylo to nádherné. Ačkoli byl téměř slepý, nijak to neovlivnilo jeho touhu po těch, které už nemohl vidět. Navzdory šedému zákalu, kvůli němuž nás viděl rozmazaně, se mu stále dařilo dívat se nám do tváře. Postižení mu mohlo ztěžovat pohyb, jeho láska a důvěra k jeho pánům ale zůstala neochvějná.
Každý z nás, kdo jsme uvěřili Pánu, máme nějaké handicapy, dokonce i duchovní. Používáme je jako výmluvu, proč už Boha nenásledujeme tak intenzivně, jak bychom měli? Dovolujeme těmto překážkám, aby rozmělňovaly naši lásku k němu? Nebo s Boží pomocí hledáme sílu, abychom svá omezení překonali a zažívali ničím nezkalenou radost z jeho přítomnosti a naplnili povolání, které nám do života dal?
Ano, občas můžeme tápat ve tmě, dokonce i klopýtat a padat. Můžeme však důvěřovat tomu, kdo našim okamžikům slepoty rozumí. Můžeme otevřít svá srdce pro jeho lásku a vracet mu ji zpět – i nevidoucím zrakem!“