„… neodplácel spíláním…“ 1. Petrova 2:23
Nikdo nezvládl umění vypořádat se s obtížnými lidmi lépe než Ježíš. Římané ho chtěli umlčet, Herodes ho chtěl zabít, Pilát si nad ním myl ruce, náboženští vůdci mu záviděli, jeho rodina si myslela, že se pomátl, v jeho rodném městě ho chtěli ukamenovat, Tomáš o něm pochyboval, Petr ho zapřel, Jidáš ho zradil, vojáci ho bičovali, davy skandovaly za jeho ukřižování a jeho učedníci ho opustili. Ježíš však nikdy neprosil Boha, aby z jeho života tyto lidi odstranil. Kdyby ano, nikdo by tam nezůstal.
I modlitba může být někdy zneužita jako způsob něčemu se vyhnout. Někdy prosíme Boha, aby nás zbavil obtížného člověka, protože nejsme ochotni se mu čestně postavit. Ale i kdyby Bůh tuto modlitbu vyslyšel, ztratili bychom příležitost k růstu, po kterém tak usilovně toužíme. Ježíšovo učení, jak jednat s takovými lidmi, vycházelo z hlubokých osobních bolestných zážitků a z jeho moudrosti. Ovlivnilo mnohá světová hnutí a jejich vůdce od Mahátmy Gándhího přes Martina Luthera Kinga mladšího až po Nelsona Mandelu tak, jak je neovlivnila žádná jiná slova, která kdy byla vyřčena.
Petr řekl: „Co je ale záslužného na tom, když budete biti za vlastní chyby? Trpíte-li ovšem kvůli dobrým činům, je to před Bohem vzácné. Vždyť právě k tomu vás povolal! Sám Kristus trpěl za vás, a tak vám dal příklad, abyste šli v jeho šlépějích … Když ho uráželi, neodpovídal, když trpěl, nehrozil, ale ponechával vše tomu, který soudí spravedlivě“ (1. Petrova 2:20-23, B21). A ty jsi povolán následovat jeho příklad.