„Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte.“ 2. Korintským 13:5
Zaměření na sebe nemusí být nutně špatné, pokud vede k duchovnímu růstu. Někteří lidé se mylně domnívají, že jde o biblický příkaz „zkoumat sami sebe“. Koneckonců nám přece Bůh řekl, abychom se „zkoumali“! S tímto vědomím začínají přemýšlet: „Jsem dostatečně duchovní? Bylo mé pokání opravdové? Modlím se dostatečně? Je se mnou Bůh spokojený?“ Takovéto zaměření na sebe tě ale může dovést až k pocitu znechucení a porážky. Pojďme se tedy podívat, jak to vlastně Bůh myslel.
V Písmu jsou pouze dvě zmínky o zkoumání sebe samých. Ani z jedné nevyplývá, že bychom se měli zaměřovat na sebe. V první Pavel napomíná Korintské, že ve své církvi tolerují hrubý hřích. Muž měl poměr se svou nevlastní matkou a zdálo se, že to nikomu nevadí. A protože nečinili pokání z nečistoty, smilstva a nestydatosti, kterou páchali (viz 2. Korintským 12:21, B21), Pavel jim napsal: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte“ (2. Korintským 13:5). To není výzva k zaměření se na sebe, ale k důvěryhodnému duchovnímu prověření, zda jste sami ve víře (viz 2. Korintským 13:5, B21).
Ve druhé zmínce Pavel usměrňuje chování korintských během večeře Páně. Protože se při ní někteří opíjeli vínem, řekl: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije“ (1. Korintským 11:28). Pavel tím nemyslel, že se máš zaměřovat na své nedostatky, ale na osvobozující pravdu, že Ježíš zaplatil cenu za všechny tvé hříchy – minulé, současné i budoucí. Bible říká: „Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry…“ (Židům 12:2, B21). Růst, radost a vítězství spočívají v opuštění nezdravého zaměření na sebe a v soustředění se na Krista!