„Dokud neuvidím … neuvěřím.“ Jan 20:25
Někteří lidé vzali křesťanské poselství a dali jej do krabice s nápisem: „Neptej se – nemluv o tom.“ Cítil ses někdy, jako bys potřeboval povolení plakat, když jsi ztratil milovaného člověka? Nebo ses někdy bál přiznat: „Opravdu si tím nejsem jistý.“ Příběh pochybujícího Tomáše nás učí, že pochybnosti jsou nejenom v pořádku, ale že někdy jsou nutné! Když nebudeš pochybovat, neporosteš. Budeš mít odpovědi druhých lidí, ty ale v mnoha případech nebudou dostatečné pro tvé otázky – i když budeš dost upřímný na to, abys je položil.
Už tě někdy nějaká dobrá náboženská duše zatlačila do kouta a snažila se tě přesvědčit, že tvé otázky urážejí Krista? Pokud ano, je načase novým způsobem naslouchat láskyplným slovům toho, kdo zná tvé pochybnosti a strachy lépe než ty sám. „Pokoj tobě. Podívej se na mé dlaně a nohy. Dívej se očima víry a věř. Jsi požehnaný, pokud věříš navzdory svým pochybnostem.“
Je v pořádku se modlit: „Pane, stejně jako Tomáš stále zápasím s nějakými pochybnostmi. Ještě stále jsem si nedal život dohromady. A nedokážu to, dokud nebudu s tebou. Děkuji, že mě přijímáš i s mými boji a že nepřehlížíš mé otázky. Tomáš nakonec dospěl do bodu, kdy mohl říct: ‚Můj Pán a můj Bůh.‘ Děkuji, že se mnou máš trpělivost, když se také snažím dostat do tohoto bodu.“
Takže jak se dostaneme skrze pochybnosti? Stejně jako Tomáš! Tak, že se jim postavíme čestně čelem, vezmeme je k Ježíšovi, a díky tomu duchovně vyrosteme.