„Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře.“ Jób 29:24
Jeden pastor vyprávěl o své dvanáctileté službě v církvi. Během nedělní bohoslužby měl ve zvyku těsně před kázáním pozvat dopředu děti, aby je pak s požehnáním propustil na jejich „dětskou bohoslužbu“. Jak děti přicházely před kazatelnu, on se na každé z nich usmál a ony se na oplátku usmívaly na něho. „Pro mě to byl jeden z vrcholů služby,“ vzpomínal. Dělal to pravidelně.
Jednoho dne se však očividně na jedno dítě neusmál. Čtyřletá kudrnatá hlava vyběhla z řady a se srdceryvným vzlykotem se vrhla do náruče své matky. Po bohoslužbě šel zjistit, co se stalo. Matka té dívenky mu vysvětlila, co jí dítě řeklo: „Usmála jsem se na Boha, ale on na mě ne!“ Pastor přemýšlel: „Pro to dítě jsem zpřítomňoval Boha. Když jsem se na něj neusmál, selhal jsem a jeho svět potemněl.“
Dej si závazek, že během dneška budeš používat strategii úsměvu. Možná máš pocit, že máš více problémů než Jób a nemáš důvod se usmívat. Jób však za jeden rok zažil více problémů než většina z nás za celý život. Ale i když byl na dně, pozvedal druhé. Ačkoli byl zoufalý, dokázal druhé povzbudit. Jak to dělal? „Čekávali na mě jako na déšť … Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře…“ (Jób 29:23-24).