„Jozue, syn Nunův, který ti pomáhá, ten tam vejde. Povzbuď ho, neboť on tu zemi dá za dědictví Izraeli.“ 5. Mojžíšova 1:38, B21
Co se týče povzbuzování, všimni si dvou věcí:
1) Povzbuzování je opomíjeným darem. Žádná služba v dnešní církvi není tak potřebná jako povzbuzování. Velmi snadno tě někdo odradí, povzbuzení se ale hledá těžko. Dokonce i v církvi. Většina církví má takzvaný „výbor studené sprchy“. Ten je vždy připraven ti vysvětlit, proč něco nebude fungovat, nebo poukázat na to, že se nějaký program nevydařil. A zdá se, že mluví hlasitěji a déle než ti, kdo povzbuzují. To nás přivádí k dalšímu bodu.
2) Povzbuzování je potřebný dar. Bez ohledu na to, jak dobře se věci vyvíjejí nebo jak dobře někdo vypadá navenek, každý z nás bude mít užitek z povzbuzení. Ve skutečnosti je povzbuzování tak důležité, že by se do něj měla zapojit celá církev. „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“ (Židům 10:24-25). Církev je místo, kde by lidé měli být pozvedáni, nikoli sráženi. Měli bychom raději lidi povzbuzovat, když to ještě nepotřebují, než abychom čekali, až to potřebovat budou. Když budeš příliš dlouho čekat, může tvé povzbuzení přijít pozdě. Nečekej, až se stane něco dobrého, abys řekl slovo povzbuzení. Uč se povzbuzovat pravidelně. Nevíš, co bys měl říkat? Pros Boha o moudrost a dostaneš ji. „Panovník Hospodin mi dal jazyk učených, abych uměl znaveného slovem posílit“ (Izajáš 50:4, B21).