„… upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu…“ Galatským 6:1
Někdy, když padáme, dokážeme vstát bez pomoci, jindy potřebujeme někoho, kdo nám pomůže. A bohužel ne všichni křesťané jsou ochotni pomáhat. Některým se zdá, že když někomu prokážou milosrdenství, jako by tím zavírali oči nad jeho hříchem. Pavel však takové tvrzení vyvrací slovy: „… buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:32). Proč máme být těmi, kdo druhé uvádějí na pravou cestu?
1) Protože nám to říká Bůh. „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení“ (Galatským 6:1). Pýcha způsobuje, že na ty, kdo padli, ukazujeme obviňujícím prstem, místo abychom jim podali pomocnou ruku. Nutí nás si myslet, že jsme lepší než druzí, že bychom nemohli padnout jako oni. Byl bys ale překvapen, co bys za určitých okolností dělal! Pavel napsal: „Jste zrovna tak schopni upadnout do bahna. Nebuďte tak namyšlení. Mohli byste upadnout stejně snadno jako kdokoli jiný“ (1. Korintským 10:12, přel. z angl.).
2) Protože naším příkladem je Ježíš. On se nezdržoval s farizei, kteří své hříchy skrývali za náboženskou maskou. Ani jednou však neodsoudil někoho, koho strhl hřích a přemohlo pokušení a selhání. Jakmile se k němu takový člověk vztáhl, ochotně mu pomohl vrátit se na správnou cestu. Kdosi řekl, že církev je jediná armáda, která „střílí“ vlastní raněné. Všichni nás dnes sledují, zda si prokazujeme navzájem takové milosrdenství, jaké kážeme. Nezklamejme je.