„Když člověk zemře, copak ožije?“ Jób 14:14, B21
Po roce 616 našeho letopočtu přišli první křesťanští misionáři do Anglie na dvůr krále Edwina v Northumbrii. V jeho velkém sále, osvětleném mnoha pochodněmi, zvěstovali evangelium. Král je vyslechl a poté se se poradil se svými rádci. Jeden šlechtic řekl: „Život je jako hodovní síň. Uvnitř je světlo, oheň, teplo a hodování, ale venku je zima a tma. Vrabec vletí oknem na jednom konci dovnitř a oknem na druhém konci vyletí ven. Takový je život. Při narození se najednou objevíme a na krátkou chvíli jsme obklopeni spoustou pohodlí a štěstí. Poté ale vylétneme ven do chladné temné a neznámé budoucnosti. Může nám toto nové náboženství tuto temnotu prosvítit?“
My, kteří věříme ve vzkříšení, můžeme odpovědět: „Ano!“ Porucha srdečního rytmu, zhoubné buňky nebo tragická nehoda mohou ukončit život, jaký známe. To ale není konec. A pokud tomu nevěříš, přečti si tato slova: „A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých“ (1. Korintským 15:17-20, B21).
Pro věřícího je konec života na zemi začátkem života ve slávě s Kristem v nebi!