„Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ Žalm 17:15
Na světě nikdy neexistovala lidská rasa, která by nevěřila v nějaký druh posmrtného života, ať už to jsou věčná loviště původních amerických indiánů nebo smyslný muslimský ráj rozkoše. Jak si to vysvětluješ?
Dávno předtím, než byly shromážděny jakékoli důkazy o této celosvětové víře v posmrtný život, řekl Cicero: „Jestliže se na něčem shodnou všechny národy, pak je to zákon přírody, a odporovat tomu znamená odporovat hlasu Božímu.“ V tu noc, kdy umíral Sókrates, se ho Kritón zeptal: „Jak si přeješ být pohřben?“ Sókrates odpověděl: „Jakkoli chceš, jen mě musíš chytit a dávat pozor, abych od tebe neodešel.“ Platón ve svém Faidónu předložil pádné argumenty ve prospěch nesmrtelnosti. Mnozí další velcí myslitelé pro ni také argumentovali, například Thomas Carlyle, Thomas Jefferson a německý básník Heinrich Heine. Nejslavnější báseň Alfreda Lorda Tennysona zní takto: „Až za náš čas a prostor jednou zanese mne proud, Lodivoda, Krále svého budu smět tam zahlédnout.“ A Byron napsal: „Cítím, jak má nesmrtelnost přehlušuje všechny bolesti, slzy a strachy, a jako věčný hrom z hlubin mi rozezní v uších tuto pravdu – žiješ navěky!“
Všechny tyto velké osobnosti sdílely přesvědčení žalmisty: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem“ (Žalm 17:15). Když se nad tím zamyslíš, tak „dobrou noc“ na tomto světě znamená jen „dobré ráno“ na druhé straně.