„Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce.“ Židům 11:17

Ve dvanácté kapitole 1. knihy Mojžíšovy Bůh řekl Abramovi (později Abrahamovi), ať opustí svou zemi, rodinu a bezpečí. Abram řekl Bohu ano a vydal se neznámou cestou k neznámému osudu jenom na základě zaslíbení. O pětasedmdesátiletém patriarchovi čteme: „A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal“ (1. Mojžíšova 12:4). Nyní se posuňme o pětadvacet let dále. Narodil se Izák, syn zázraku, který měl naplnit Boží zaslíbení: „‚V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.‘ To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu…“ (1. Mojžíšova 26:4-5). A najednou Bůh vznáší požadavek, který mu rve srdce: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (1. Mojžíšova 22:2).
Abraham ale v poslušnosti Božímu slovu vstal a čteme: „Za časného jitra … vzal … svého syna Izáka…“ (1. Mojžíšova 22:3). Bohem zaslíbené požehnání záviselo na Abrahamově ochotě vzdát se toho, co nejvíce miloval. Kdyby si chtěl Izáka držet, bylo by to přirozené a pochopitelné, zmařilo by to ale zaslíbené požehnání.
Na čem tedy lpíš tak, že to blokuje Boží požehnání ve tvém životě? Jsou to tvé děti, přátelství, dobrá pověst, moc, majetek, pohodlí nebo zvyky? Abrahamova ochota obětovat Izáka byla vrcholným skutkem víry. „Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce“ (Židům 11:17). Jak to mohl udělat? „Usoudil, že Bůh je mocen křísit i z mrtvých“ (Židům 11:19, ČSP). Abraham věřil, že s Bohem „nechat věci být“ nikdy neznamená ztrátu, ale získání něčeho lepšího zpět. A ty tomu můžeš věřit také!