„… neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ Římanům 2:4
Když se ocitneš na špatné cestě, pokání ti umožní otočit se a vydat se zpět správným směrem. Jaké požehnání! Pokání nezvyšuje Boží touhu být s tebou, zvyšuje ale tvou schopnost být s ním. Někdy si myslíme, že musíme činit pokání, protože se na nás Bůh zlobí a potřebuje čas, aby vychladl. Nebo že pokáním trestáme sami sebe, aby na nás byl Bůh méně přísný. To ale není pokání, to je nízká sebeúcta!
Nízká sebeúcta způsobuje, že si myslíš, že máš tak malou hodnotu, že na tvé reakci vůbec nezáleží. Při pokání však pochopíš, že máš pro Boha nesmírnou cenu, a z toho důvodu je tvá reakce důležitá. Pavel napsal: „… neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2:4). Když miluješ Boha, není tvou největší starostí, že by Bůh mohl zranit tebe, ale že tvé činy mohou zraňovat jeho. Když David zavraždil Uriáše poté, co se vyspal s jeho ženou, rok nečinil pokání. Musel se přinutit, aby na to nemyslel. Jak ubohý to byl život. Ve své kající modlitbě řekl: „… svůj hřích mám před sebou stále“ (Žalm 51:5). Pak zvolal: „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. … Stvoř mi, Bože, čisté srdce… Dej, ať se zas veselím z tvé spásy…“ (Žalm 51:9, 12, 14).
Výsledkem bylo, že mu Bůh odpustil, vymazal záznam o jeho hříchu a David se stal největším izraelským králem. Vidíš, že pokání není důležité jen pro Boha, je důležité i pro tebe!